Etiketa go Tisk

Možná se teď trochu divíte, co je to za divnou lekci go? Myslím si však, že k silné hře patři i odpovídající chování. Nejsem sice příznivcem nějaké škrobené etikety, přesto si myslím, že trocha pokory může výrazně zvednou požitek ze hry.

Následující více či méně psané zásady jsem převzal ze svého článku o etiketě go ve 21. čísle časopisu Igo.

1. První zásadu asi není nutné ani zvlášť připomínat, ani rozebírat: Před partií by mělo být samozřejmostí podání ruky soupeři. Nic také nezkazíme tím, když mu popřejeme pěknou hru.


2. Přestože barvy kamenů na turnajích obvykle losuje počítač, není od věci znát "ruční" způsob losování. V této souvislosti není bez zajímavosti, že existují dva způsoby, jak určit barvy kamenů - japonský a podle pravidel SST (Ingovo pravidel). Záměrně uvádíme zvláště druhý způsob. Na kvalifikacích na Ing Cup se totiž barvy kamenů z velké části losují. Každoročně to však způsobuje problémy.
Japonský způsob losování barvy kamenů (tzv. nigiri): Jeden z hráčů, podle etikety starší a váženější, vezme hrst bílých kamenů. Druhý z hráčů se snaží uhádnout, zda má v ruce lichý nebo sudý počet kamenů. To obvykle dá najevo položením jednoho nebo dvou kamenů na desku. Pokud se trefí, má černé. V opačném případě má bílé.
Losování barvy kamenů podle pravidel SST (Ingovo pravidel): Starší hráč vezme hrst bílých kamenů. Druhý z hráčů se snaží odhadnout, zda jeho soupeř má v ruce lichý nebo sudý počet kamenů. Pokud se trefí, může si vybrat, jestli chce černé nebo bílé. V opačném případě si vybírá druhý z hráčů.
Jediným rozdílem tedy je to, že podle pravidel SST si může hráč, který losování vyhraje, sám zvolit barvu kamenů, zatímco podle japonských pravidel má automaticky černé.


3. První tah černý vždy pokládá do pravého horního rohu (z pohledu černého), přesněji na jeden z průsečíků vyznačených na následujícím obrázku. Bílý už může hrát kamkoliv.



4. Také pokládání handicapových kamenů se řídí pevnými pravidly. Správné pořadí ukazuje další obrázek. Pokud si dáváte pět nebo sedm handicapových kamenů, nebude poslední z nich umístěn na bod E, respektive G, ale uprostřed desky na bod I. U tříhandicapu se kameny pokládají na body A, B a C. V pokládání handicapových kamenů chybuje velká část hráčů. Bílý může další tah ve všech případech zahrát bez jakéhokoliv omezení.



5. Asi není nutné zvláště zdůrazňovat, že při partii se nesmí používat žádné pomůcky, literatura a podobně. To by bylo nejen ve vážném rozporu s dobrými mravy, ale především i proti pravidlům. Jedinou povolenou pomůckou je partiář. Avšak pozor - pouze k zapisování partie. Hodně diskutovanou otázkou je používání minipočítačů k zapisování partií. Chcete-li takový přístroj použít, je vhodné se zeptat soupeře, zda mu nebude jeho použití vadit.


6. Velkým prohřeškem je vracení tahů. To se dá možná tolerovat v přátelské partii, v žádném případě však v turnajové. Ostatně by to bylo i proti pravidlům. Pokud soupeř vrací svévolně tahy, je dobré se proti tomu důrazně ohradit.


7. Nejen u slabších hráčů se nezřídka setkáváme s nejrůznějším popojížděním kamenem po desce, váhavým kroužením s kamenem nad deskou či ukazováním si při propočítávání sekvence. Ani to není příliš vybraný způsob chování. Člověk si má nejprve v duchu sekvenci spočítat a teprve poté zahrát. Navíc držením ruky na gobanem si zakrýváme jeho velkou část, což může být samo o sobě na škodu.


8. Často je také na turnajích vidět mačkání hodin nesprávnou rukou. Věřte, že zde nehraje roli to, zda je člověk pravák či levák, nebo to, jakou ruku má člověk blíže k hodinám. Hodiny se mačkají vždy tou rukou, kterou byl na desku položen kámen. A to neplatí pouze v bleskovce. Mimochodem, stranu, na níž budou hodiny během partie umístěny, si vybírá bílý.


9. S tímto úzce souvisí i nejrůznější kibicování do partie. To k vážné turnajové partii nepatří. Nepatří k ní ani to, když se díváte na něčí partii a s někým jiným rozebíráte, co se stane, když bílý zahraje tam a tam a podobně. Jestliže máte nepřekonatelnou potřebu někomu něco k právě sehrávané partii sdělit, je lepší to učinit mimo hrací místnost.


10. Do kategorie rušení patří i nejrůznější zlozvyky, které ač si to třeba neuvědomujeme, mají neblahý vliv na soupeřovu koncentraci. U každého se pravděpodobně nějaký najde. Jedná se však o to, aby soupeře zbytečně nerušil. O zlozvycích by se však dal napsat zvláštní článek, proto pouze namátkou vyjmenujme některé u našich hráčů více či méně se vyskytující: chrastění, šelestění či klepání s kameny, samomluva (nezřídka sprosté nadávání sám sobě), emotivní výlevy, houpání na židli, kousání nebo čištění nehtů a jiné manikúrní či pedikúrní úkony, mlaskání, chrochtání, časté bezdůvodné chození od partie… Soupeř může podat sebelepší výkon, ale váš zlozvyk mu může celkový dojem z partie pokazit, přestože ji třeba vyhraje.


11. Pravděpodobně nejvíce stresující částí partie je byoyomi. Pro soupeře to určitě není příliš příjemné, když hraje pod časovým tlakem. Proto bychom mu to neměli svým nevhodným chováním ještě ztěžovat.


12. Odehrál-li váš soupeř všechny tahy jednoho cyklu byoyomi, resp. když do byoyomi vstupuje, měli byste mu nastavit hodiny. On si mezitím z misky, kterou poté zakryje nebo dá na stranu, vyndá stanovený počet kamenů. Poté byste mu měli ještě ukázat hodiny, aby se přesvědčil, že jste mu čas nastavili správně. Není příliš taktní přemýšlet v čase nikoho.


13. Pokud si potřebujete v byoyomi odskočit na záchod, máte se souhlasem soupeře právo na zastavení hodin. Měli byste však takto učinit nejlépe již na začátku byoyomi, nikoli až v době, kdy musíte v poslední minutě vymýšlet rozhodující tah.


14. Zvláštní pojednání bychom mohli napsat o umění vzdát se. Nesvědčí příliš o hráčské (a zřejmě též asi o osobní) vyspělosti, pokud se někdo v jasně prohrané partii snaží donutit soupeře prohrát na čas v poslední minutě byoyomi vyplňováním neutrálů, beznadějnými invazemi či dáváním bezpředmětných atari. Jestliže sami vidíte, že daný tah v žádném případě nefunguje, potom nemá cenu se shazovat jeho zahraním.


15. To už se dostáváme k počítání partie. Zde není asi nutné příliš zdůrazňovat, že každý hráč počítá území svému soupeři. Komi se připočítává až po spočítání partie na desce.


16. Po zjištění výsledku je opět dobré podat si se soupeřem ruce a poděkovat si za pěknou partii, což činíme bez ohledu na to, zda jsme vyhráli, či prohráli. Ne všichni ví, že po partii by měl každý hráč sklízet své kameny, aby se to nepletlo.


Zajisté by se našla i další pravidla a prohřešky. Důležité však je mít především ohled jeden na druhého. Teprve poté se go stává uměním...


 

ME v go 2015

Reklama